Rozhovor s Ichiro Shishiya Sensei, 6. dan aikikai
Tyto příběhy otištěné
v Aikinews-magazine vol. 140 přeložil z japonštiny do angličtiny John
Uchikura, do českého jazyka Petr Munzar (Aikido Pardubice) a korigoval Jiří
Marek
Životopis
Ichiro Shishiya Sensei se
narodil v Tokyu v roce 1947. Začal trénovat judo v dojo
policejního klubu Sugamo již v šesté třídě základní školy. Od roku 1963
chodil do Sugamo Kenshyukan dojo vedeného Noboru Ishibashi Senseiem a začal
trénovat aikido pod vedením Shoji Nishio Shihana. V roce 1966 začal též
cvičit v Hombu dojo. Po promoci na Univerzitě Dokkyo v roce 1970
byl několik let zaměstnancem firmy zabývající se výpočetní technikou, až si
v roce 1979 založil stejně zaměřenou firmu vlastní. Od té doby již dělil
svou pozornost mezi práci a vyučování aikido. V současnosti, jako 6. dan
v aikido, vede každoročně semináře v šesti evropských městech a je
vedoucím instruktorem Meisei Kai v Tokyu. Je prezidentem Toshima Ward
Aikido Federation
(Toshima je jedna z městských centrálních částí Tokya)
delegátem Japonské federace aikido, tajemníkem Tokyjské aikido
federace a čestným členem Rady
vedoucích Asociace tělesné výchovy městské části Toshima.
„Musí existovat chvíle vzájemného
porozumění, rezonance mezi učitelem a žákem, jako vibrace struny koto
(japonská citera s třinácti hedvábnými strunami), aby mohl probíhat
trénink a výuka. V tomto směru jsem měl nesmírné štěstí a čest dostat se
pod vedení Nishio Senseie. Mé aikido je odlišné od aikido Nishio Senseie či
O-Senseie, ale neznamená to, že jsem se jednoho dne náhle probudil a vytvořil svou vlastní
verzi aikido. Jde o kulminaci učení O-Senseie, Nishio Senseie a mnoha dalších sempai (starší/zkušenější cvičenec)
přede mnou. Snažím se zahrnout vše, co jsem se od těchto lidí naučil, do svého budo.“
Ichiro Shishiya, 6. dan, začal
trénovat pod vedením Shoji Nishio Shihana ve svých patnácti letech.
Srdečně hovoří o svých myšlenkách, o podstatě budo a o svých
zkušenostech z aikido za 43 let.
Ohebnost je silnější než hrubá síla...
Co Vás přimělo začít s aikido?
Judo jsem
cvičil od základní školy, s aikido jsem však začal až od poloviny školy
střední, jakmile jsem složil postupové zkoušky do jejího druhého stupně. Mé
důvody začít s aikido nebyly nikterak vznešené. Na začátku léta toho roku
jsem se účastnil turnaje judo v městské části Toshima a jeden z mých
soupeřů vážil 100 kg v juniorské
třídě. Bylo v celku lhostejné, jestli jsem jej tahal nebo do něho zkoušel
strkat, nemohl jsem s ním hnout ani o píď. Když jsem zkusil hodit
s ním seoinage, upadl jsem a on
mne ještě svou vahou přimáčkl k zemi.
Nyní mi již nevadí, že prohrávám
s dovednějším soupeřem, ale prohrávám-li jen proto, že je ten druhý větší,
chci si to s ním zkrátka rozdat ještě jednou. Díky onomu incidentu jsem
velmi toužil naučit se něco nového. Náhoda tomu chtěla, že jsem v týdeníku
narazil na článek o Koichi Tohei Senseiovi a jeho aktivitách na Havaji. Moje
matka článek četla a povídá: „Podle toho, co píší, jsou i Američané krátcí na
aikido.“ Když jsem to uslyšel, věděl jsem, že aikido musím zkusit.
Štěstí tomu
opět přálo, Kenshyukan dojo bylo blízko k Sugamo a judo tréninky měli
v pondělky, středy a pátky, zatímco aikido v úterky, čtvrtky a soboty.
Tak jsem začal chodit do Kenshyukan dojo a zahájil svou cestu s aikido.
Vážně, začal jsem tam chodit, abych se naučil nějaké aikido techniky a zvládl
porazit většího soupeře v judo (směje se).
Hlavním
instruktorem v Kenshyukan byl Noboru Ishibashi Sensei, který původně začal
rovněž s judo. Když byl mladý, jeden z jeho kamarádů z judo,
Nakazono Sensei, mu řekl: „Je tu ten neuvěřitelný starý muž jménem Morihei
Ueshiba Sensei. Musíme se na něho jít podívat!“ a šli společně do Hombu dojo.
Když tam přišli, myslel si: „S tímhle starým mužem bych neprohrál. Vsadím se, že
bych s ním švihnul raz dva.“ V okamžiku, kdy to řekl, O-Sensei se otočil
a probodl jej pohledem. „V tu chvíli mi bylo jasné, že ten chlapík to myslí
vážně“, pomyslel si Ishibashi Sensei, tehdy 5. dan v judo.
Po tomto zážitku se Ishibashi
Sensei rozhodl začlenit tréninky aikido do svého dojo. Shoji Nishio Sensei byl
poslán z Hombu dojo do Kenshyukan, aby tyto tréninky vedl.
Jak jsem nosil Nishio Senseiovi tašku...
Můžete nám říci o Vašich začátcích s Nishio Senseiem?
Dobrá tedy. Nishio Sensei bydlel
asi 1 km daleko ode mne, takže jsme z tréninků vždy chodili
spolu a já mu nosil tašky. Sensei nesl svůj meč a kráčel vpředu. Já jsem vždy
cestou přemýšlel, zda bych byl schopen shodit tašky, popadnout jej zezadu a
praštit s ním nebo zda bych zvládl podrazit mu nohy. Pak jsem si zase
říkal, že kdybych dal ruku takhle, udělal by toto a kdybych mu podrazil nohu
jinak, udělal by ono. Nakonec jsem se nikdy k ničemu neodhodlal. Senseiovi
bylo 35 let a mě 15.
Ptával jsem se jej na hloupé
otázky jako: „Co je silnější, judo či aikido?“ Sensei mi však obvykle odpovídal:
„Obojí má své klady.“ Jednou po cestě domů jsem si všiml, že Sensei má chodidla
stále paralelně namířená vpřed. Má chodidla však svírala při chůzi úhel 90°.
„Nejdřív ze všeho musím chodit správně“, řekl jsem si. Trvalo mi 10 let, než
jsem se to naučil! Nosil jsem mu tašky do svých 25 let a během těch cest domů
jsem se naučil mnoho.
Senseiovi žáci též často
chodívali k němu domů, kde se povídalo o jiných věcech, než bylo cvičení.
Bylo to něco jako dojo bez dojo. Kdybych neměl možnost poznat během těchto
konverzací senseiovu životní filozofii, nejsem si jist, zad bych vůbec v aikido
pokračoval.
Byl jste ve společnosti Nishio Senseie celkem zhruba 40 let.
Ano. Jako deshi (přímý žák) jsme se všichni chtěli našemu učiteli vyrovnat a
předčít jej. Jakkoli jsme se však snažili a tvrdě trénovali, Sensei byl vždy
daleko před námi. Je to samozřejmé, neboť my trénujeme jenom, když máme volno a
jsme v dojo, zatímco Sensei přemýšlí o technikách stále, připravuje se, a
když nás pak učí techniku v dojo, má ji už perfektně zvládnutou. Tak ve
znamení snahy dostihnout umění mistra míjely všechny ty roky, než jsem si toto
uvědomil.
Jsem nesmírně šťasten, že jsem
měl to štěstí studovat pod vedením takového učitele, jakým je Nishio Sensei. Měl
vždy jasnou filozofii bojových umění. Chtěl bych uchopit to, co mne naučil,
využít toho, jak mne ovlivnil a vyučovat techniku jako například shihonage nejen tím, že žáky naučím, jak
ji cvičit, ale také budu schopen je dovést k tomu, co technika může naučit
nás. Takto jsem uvažoval, když jsem pomáhal Nishio Senseiovi napsat jeho knihu „Yurusu Budo – Aikido (Bojové umění prijímání – Aikido),
princip vstupu jedním krokem – Irimi Issoku.“
V Hombu dojo
Kolik asi let jste strávil v Kenshyukanu?
Asi 20 let. Moji sempai
v Kenshyukanu byli skutečně znamenití lidé. Šesti či sedmi z nich jsem
si obzvláště vážil (byli to třetí a čtvrtí dani v judo a karate a dokonce
jeden 4. dan v sumo). Každý den jsem býval házen proti zdi a svůj obličej
odíral o tatami. Prezident Edogawské federace aikido, Ishii Sensei, cvičíval
obvykle stále se mnou a mé techniky a pohyby se tolik začínaly podobat těm jeho,
že nám říkali kyodai(sourozenci). Po cvičení jsem sedával s oběma svými mistry ve
vnitřním tatami našeho dojo, klábosili jsme nad šálky čaje. Mnoho jsem se při
těch rozhovorech naučil a z oněch dní mám velké množství hlubokých zážitků
a vzpomínek.
Když jsem začal studovat na
univerzitě, zapojil jsem se do univerzitního aikido klubu. Byl jsem tehdy již
2. dan a pocházel jsem z dojo, kde bylo samozřejmé, že sempai byli lepší a
silnější než nováčci. Abych
to zkrátil, s univerzitním aikido klubem to nešlo zrovna snadno a po
nějakém čase mi nebylo dovoleno tam cvičit (směje se). Byl jsem mladý a
lehkomyslný. Myslím, že jsem musel asi působit svým sempai na univerzitě
mnoho problémů...
Instruktorem univerzitního klubu
byl Nobuyuki Watanabe Sensei, který pocházel z Hombu dojo. Právě díky němu
jsem se rozhodl trénovat v Hombu dojo. Bylo to v květnu nebo červnu
1966, když jsem jako prvák na univerzitě začal docházet na ranní tréninky do
Hombu dojo.
Trénoval jsem tam s mnoha
učiteli. V té době jsem však cítil jakési hlavní „proudění“ od Doshyu, Kisshomaru
Senseie a vnímal harmonii Kisaburo Osawa Senseie. Chodil jsem na tréninky Osawa
Senseie jeden a půl nebo dva roky.
O-Sensei neměl hodiny
s obvyklým řádem. Během ranního tréninku se někdy bez varování náhle objevil
zpoza zasouvacích dveří nalevo od tokonoma
(čestné místo v čele dojo, zpravidla je zde svitek a květiny). Vždycky
volával jednoho ze svých uchideshi
(vlastní přímý žák), Shimizu-sana,k ukemi a hovořil o
síle a duši nacházejících se ve slově a jazyce. Pak pohlédl k nebesům a
zavířil energicky dřevěnou tyčí. O-Sensei zemřel, když jsem byl ve čtvrtém
ročníku univerzity. Pamatuji si však, že chodil do dojo až do samého konce jeho
dnů. Během doby, kdy jsem docházel do Hombu dojo, jsem měl možnost setkat se
s mnoha učiteli. Díky tomu jsem si uvědomil, že je mnoho možností jak
chápat aikido, a že aikido je dostatečně velkorysé, aby všechny tyto rozdíly
přijalo. Proto jsem navždy přilnul
k filozofii aikido.
Nalezení svých pravých schopností vyučováním
Když jsem byl mladý a dělal
ukeho, vždy jsem přemýšlel, jak techniku obrátit a přimět k pádu naopak
soupeře. Tehdy jsem si myslel, že vítězství a porážka jsou základními principy budo.
Nakonec jsem si ale uvědomil, že budo není zápas a že vítězství či prohra
jsou jen jeho drobné části.
Jak jste došel k té změně ve Vašem myšlení?
Bylo to samozřejmě především díky tréninkům s Nishio Senseiem, ale mé myšlení se
též změnilo od té doby, kdy jsem začal před 20-ti lety
učit aikido. Jakmile jsem začal vyučovat, musel jsem přemýšlet nad tím, co je
to nejdůležitější, co bych chtěl svým žákům předat. Byl jsem nucen uvažovat nad
tím, proč se pohybujeme tak, jak se pohybujeme a jak to žákům všechno
zprostředkovat, aby tomu nejlépe porozuměli. Z velké části je to vážně
metoda pokusu a omylu.
Pro instruktora je nesmírně důležité neustále klást sám sobě otázky. Dělám to takhle
správně? Nebo by to bylo jiným způsobem lepší? Tímto postupem získáváte pomalu
jednotlivé malé dílky do skládanky až ji jednoho dne složíte a můžete
si prohlédnout celý obrázek. Díky opakování tohoto procesu stále a stále dokola
jsem nyní tam, kde jsem.
Nishio Sensei vždycky říkával:
„Skutečně porozumíte budo teprve, až
o něm začnete vyučovat“. Význam jeho slov jsem opravdu pochopil teprve až jako
instruktor, při výuce druhých.
Duchovní opora samuraje – Bushido
Co především byste chtěl jako učitel svým žákům předat?
Především bojového ducha. Budo vychází z duchovního
rámce bushido. Myslím, že tento duchovní rámec je hluboce
zakořeněný v japonské společnosti. Vnímám jej
jako výlučně japonskou filosofii, dosti odlišnou od evropských principů
rytířské cti.
Samurajové, kteří se objevili na konci
éry Heian nebyli schopni se zcela podřídit učení buddhismu a ztotožnit
se s ním. V budhismu představuje Buddha naprostou svrchovanost, lidé mu proto musí být oddaní. Je to duchovní vztah mistra
a jeho učedníků. Samuraj však slouží jen jedinému pánu, a tím je jeho
mistr-učitel. Kdyby vykazoval oddanost Buddhovi, bylo by to považováno za
opuštění svého učitele. V bitvě musel samuraj být připraven položit život
za svého mistra. Myslím, že vzájemně si odporující potřeby duchovní spásy a
oddanosti jedinému mistrovi daly vznik bushido. Bushido je původně
založeno na Konfuciově filosofii, jež do sebe s postupem času inkorporovala
zenbudhismus. Stalo se kodexem chování vyznávaným výlučně samuraji.
Rytíři byli ve středověku
verbováni, aby vedli bojové výpravy. Nemuseli se však oproti samurajům jako
rytíři narodit. Stát se samurajem předpokládá narodit se do té třídy.
V jedenáctém století bylo několik armád křižáků posíláno do Jeruzaléma
doprovázet poutníky. Ve 14. století však tyto armády již byly ty tam.
Následovníci rytířského řádu neváhali zemřít pro ochranu své cti nebo ve jménu
božím. Principy věrnosti a oddanosti středověkých rytířů jsou tudíž do jisté
míry podobné bushido. Způsoby, jakými tyto dvě filosofie vznikly,
jsou však, stejně jako jejich duchovní pozadí, velmi odlišné.
V bushido volíte smrt
jako důkaz vaší víry v život. Znamená to, že samuraj by udělal cokoli, o
čem věří, že je správné, i s vědomím, že mu to může přinést smrt. Tato
extrémní forma logiky je popsána v knize Hagakure. Nejde o
vítězství a prohru. Jedinečná čistota myšlenky a projev ryzího srdce, ty jsou
podstatou bushido.
Když se například vracely vojenské
jednotky Satsuma han ze své výpravy do Koreje, vztyčily kamenné monumenty za
korejské padlé bojovníky. Nezabili je z osobní zášti. Součástí bushido
je soucit s poraženým a ohleduplnost k němu. To je základním kamenem
statutu vítěze v bushido. Bez těchto principů se bushido stává jen pouhou maskou.
Tato ohleduplnost a sympatie se
vytratily se vstupem do éry Meiji. Skutečnost, že bushido bylo užíváno jako prostředek ke zvýšení
bojového zápalu, mne
nekonečně rmoutí. Když pomyslím na to, že pravý duch bushido byl stále živý, když tu byl Saigo
Takamori, nezbude mi, než mít ve svém srdci zvláštní místo pro klany
Satsumy a Aizu.
Je třeba se vrátit
k původnímu duchu bushido. Sbírám články z Heisei
Bushido. Zvláště
jeden s názvem „Co jsem objevil použitím principů bushido
v životě“ na mne udělal velký dojem. Články v Heisei Bushido
zdůrazňují důležitost pokojného soužití s ostatními. Nishio Sensei vykládá
význam slova bushido jako "Zastavit konflikt dříve, než vznikne".
Myslí tím, že bychom měli přestat toužit po násilí a střetech. Plně s ním
souhlasím. Studiem cesty meče jsem si uvědomil, jak je důležité vážit si každého
okamžiku v životě – ne jen vlastním, nýbrž i v životech druhých.
Říká se, že japonskou katanou,
ztělesněním umění a funkce, lze během pouhé jedné desetiny sekundy přetnout
celé tělo. Rozdíl mezi životem a smrtí je tedy jen 0,1 sekundy. Naše existence
mezi nezměrnou minulostí a nekonečnou budoucností je jen okamžikem. Vlastní
život vytváříme jen tím, že nepřestáváme žít každičký okamžik. Známá japonská
báseň praví: „Nebudu litovat smrti, zemřu-li při hledání pravdy“. Mé pojetí bushido
zahrnuje neustálé hledání pravdy a plné prožívání každého okamžiku.
Učení převzaté od mých předchůdců
Vy tedy věříte, že bushido je založeno na učení?
Ano. Všechna
náboženství mají zakladatele, bushido
však jednoho určitého zakladatele nemá. Moudrost, která je obsahem bushido, podobně jako samurajské zvyky,
vznikaly v průběhu mnoha let na základě příjemných i tragických zkušeností.
V samém srdci toho všeho bylo učení zvané kun. Zahrnovalo
rodinná moudra, zvyky předávané z generace na generaci, instrukce zanechané
otci jejich dědicům.
Vždy, když
se věnuji aikido, uvědomuji si, jak moc se mé aikido liší od aikido Nishio
Senseie. Liší se též od aikido O-Senseie. To ale neznamená, že jsem jednoho dne
najednou vymyslel vlastní verzi aikido. Umím to, co umím, jen díky všemu, co mne
naučili O-Sensei, Nishio Sensei, stejně jako mnoho dalších shihanů,
sempaiů a kolegů. Jinými slovy, jsem
tím, kým jsem jen díky svým předchůdcům. Měl jsem samozřejmě i špatné vzory.
Otec,
nabádající své děti k určitému způsobu života s odůvodněním, že „to je
náš rodinný zvyk“, předává vědomosti získané vlastní zkušeností, o nichž je
přesvědčen, že budou prospěšné nejen jeho rodině, ale i dalším generacím. To je
podstatou rodinné taktiky a rodinné tradice.
Rodinnou
taktiku považuji za jeden ze základních principů a nejsilnějších přesvědčení
každého člověka. Když čtu písemnou verzi těchto moudrostí, jako bych slyšel sny,
přání a očekávání našich předků.
Na začátku
období Edo zdůrazňovaly „zápisy bojových strategií“ rodiny Yagyu nebo Musashiova
„Kniha pěti kruhů“ techniky bojových umění. V polovině 18. století však
písemnosti jako „Meikun kakun“ Muro Kyusoua, „Higure suzuri“ Matsushiro-hana a
„Denkoku no ji“ Uesugi Youzana prosazují filosofii vyzývající k nejvyššímu
principu služby rodině a zemi. Myslím, že tato díla byla základním kamenem při
zrodu japonské demokracie.
Díla jako
„Kniha pěti kruhů“ a „Hagakure“ jsou velmi oblíbená mezi lidmi věnujícími se
aikido v Evropě. Proto často do svých evropských seminářů zařazuji diskusi
o těchto aspektech japonské kultury. Debaty se neomezují jen na pouhé
vysvětlování technik.
Bez okamžiku souznění mezi učitelem a žákem
nemůže probíhat trénink a učení.
To je cosi, co se snažíte prostřednictvím
aikido naučit své studenty, že?
Ano, snažím. Pokud se neučíte prostřednictvím reálné zkušenosti, stává se studium
pouhým čtením z knih. Bez fyzické zkušenosti nejste nic víc než "naučený
hlupák". Důležité je seznámit se jak s uměním bojovým, tak literárním. Toto
přesvědčení je patrné z práce Nakae Tohju nazvané "Okina mondou" pocházející z počátku éry
Edo. Dílo obhajuje jak bojový, tak i literární trénink. Na konci období Sengoku
bylo nezbytné přehodnotit úlohu samuraje ve společnosti. Až do časů Yoshida
Shoina, a do konce éry dynastie Tokugawů, byli mnozí ideologové současně i muži
meče.
Před obdobím Meidži (t.j. za vlády šógunů z rodu Tokugawa v éře Edo – pozn.
překladatele) neexistoval výukový systém s učiteli a školami, jak je známe dnes.
Vyučovalo se ve školách "Terakoya".
Předpokládalo se, že člověk se učí od svých předchůdců. Dnes však žijeme ve
světě "Kolik to bude stát měsíčně?". Z mého pohledu je poplatek za trénink jen
sumou vybíranou k uhrazení nákladů na chod dojo. Takže když ke mně přijde
student a říká: "Chtěl bych se učit aikido, ale nemám peníze", odpovím mu, ať
přijde i tak na trénink. "Tvůj budoucí úspěch bude dostatečnou platbou",
dodávám. Mnoho lidí ale takovou nabídku nepřijme. Dokonce mám i případy, kdy
budoucí žák přijde s tím, že může chodit jen jednou měsíčně. (Řekněme, že
měsíční poplatek je 4 000 yenů.) "Mohu zaplatit jen 1 000 yenů pokaždé, když
přijdu?", ptá se. Směji se a říkám jim, že se na tréninku nezabývám jen pouhým
vyučováním technik. Aikido je mnohem víc než to. A není to otázka peněz. Nyní
však máme vzdělávací systém, který v podstatě říká: "Jen pojď dál, my už tě
naučíme". V něm pak zkoušíme studenty, abychom zjistili, čemu všemu
porozuměli. Když studenti neporozuměli, soudíme, že učitel je špatný. Cílem
současných vzdělávacích systémů je tedy, aby žák porozuměl.
Naopak,
za časů, kdy studenti přicházeli a klepali na dveře Yoshida Shoina v Yamaguchi
nebo Sakuma Shozana v Edo, byli tito velikáni mezi lidem dobře známi a získání
možnosti učit se u nich bylo privilegiem. V těch dobách o sobě rovněž nikdo
nehlásal: "Já jsem učitel". Učitelé vyučovali zkrátka proto, že náhodou znali
něco, co se druzí lidé chtěli naučit. Jak prosté. Učitelé se též snažili sami
získat další vědomosti a najít pravdu.
Ať již jde o vysokoškolské studium či o prostý trénink, dokud se nedostaví okamžik
souznění mezi srdcem a myslí učitele a žáka, není možné se cokoli naučit. Při
cvičení i při studiu je vztah mezi učitelem a žákem tím nejdůležitějším. Také z
tohoto pohledu jsem měl nesmírné štěstí, že jsem před 40 lety potkal Nishio
Senseie.
