Rozhovor se Shoji Nishio Senseiem 1984
Od Stanley Pranin, Aiki News #60 (březen 1984), překlad do češtiny Vratislav Kubínek,2009.
Následující rozhovor ve dvou částech je s Shoji Nishio Senseiem, dobře známým učitelem s 8. Danem, učícím v oblasti Tokia. Rozhovor byl pořízen 22. května 1983 v Tokiu.
Pochopili jsme, že jste nejprve cvičil Judo a Karate. Co vás přimělo trénovat Aikido?
Když jsem prvně přišel do Tokia, byl jsem dost slabý. Nic jsem nedělal. V roce 1942, když vypukla válka, jsem chodíval do městského judo dódžo. Tenkrát jsem pracoval pro veřejnou správu. V roce 1944, po vzdušných náletech, jsem začal pracovat na nočních směnách, takže jsem nebyl schopen v trénování dál pokračovat. Válka skončila 15. Srpna 1945 a já jsem přišel do Kodokanu 1. Září toho samého roku. Tam nebyl nikdo. Nebylo tam dokonce ani sklo v oknech. Muselo se roztavit při žáru během náletů. Byla tam pouze polovina tatami. Jedinou osobou tam byl starý správce. Také tam nebyly žádné formuláře na žádosti, takže jsem prostě použil volný list papíru a nechal ho tam. Potom jsem byl kontaktován Kodokanem a obdržel písemné povolení začít trénovat.
Kolik vám tehdy bylo?
Bylo mi osmnáct. Byl jsem první osobou, která vstoupila do Kodokanu po válce (smích). Stejně, nebyl tam nikdo. Nebylo tam ani osvětlení, takže nebylo možné trénovat, jakmile se večer setmělo. To byla doba, kdy jsem tam přišel, sám prováděl ukemi a zase šel domů. Takové to bylo. Časem začala demobilizace a v Kodokanu se objevilo mnoho lidí. Následující rok se stal velice čilým. Postoupil jsem na třetí a čtvrtý dan. Začal jsem poznávat, že kvůli soutěžení existují u technik určitá omezení. Kvůli tomuto problému jsem cítil limity juda a začal karate. Mým učitelem byl Konishi Sensei, Jinen-Ryu, který v té době cvičil karate déle, než kdokoli jiný. Cvičil jsem karate s Konishi Senseiem, ale také jsem cítil omezení karate. Uvažoval jsem o tom, že někde musí být něco dalšího.
V té době bývalý učitel karate Butotukai, jménem (Toyosaku) Sodeyama, který řídil dódžo Konisi Senseie a také v něm učil, přišel ke mně a povídá: „Potkal jsem někoho, kdo je jako „Fantom“. Nemohl jsem ho ani jednou zasáhnout.“ Byl jsem udiven, že existuje někdo, koho dokonce ani Sodeyama Sensei nemohl zasáhnout. Byl to O-Sensei. Sodeyama Sensei se vrátil do Japonska po válce. Protože neměl kam jít, přišel ke Konishi Senseiovi. Tehdy byl pozván do Hombu. Sodeyama Sensei se smál sám pro sebe tomu, že tohle Aikido cvičí takový starý muž. O-Sensei cítil, že učitel karate po něm pokukuje a řekl: „Myslíte si, že mne můžete zasáhnout, že ano?“ Sodeyama odpověděl: „Ano“. O-Sensei odpověděl: „Vidím, vidím. Zasáhněte mne. Jenom tak půjdu okolo. Jestli můžete, zasáhněte mne.“ Potom začal chodit okolo dódžo. Sodeyama Sensei se cítil rozmrzelý, jako kdyby si z něj někdo tropil blázny. Kdyby se střetli tváří v tvář, všechno by bylo v pořádku, ale O-Sensei se k němu otočil zády a začal kráčet okolo, vyzývaje ho k útoku. (Smích) Sodeyama Sensei si pomyslel: „Co je to, k čertu, za staříka?!“ A náhle se pohnul a snažil se zasáhnout O-Senseie. Ale O-Sensei se otočil a zeptal se: „Co se děje?“ Sodeyama Sensei ztuhl uprostřed útoku s rukou ve vzduchu. Mžikem oka byla mezi nimi mezera. Pomyslel si: „Zatraceně“ a pokusil se zaútočit znovu. A O-Sensei znovu: „Co se děje?“ (Smích) Vůbec ho nemohl zasáhnout. Tehdy Sodeyama poznal, že přišel k velkému učiteli. Musel vyjádřit velký obdiv k O-Senseiovi a řekl: „Vzdávám to.“ Byl to Sodeyama, kdo řekl mně a panu Nakajimovi, abychom se šli na O-Senseie podívat. A my jsme šli. To bylo okolo roku 1951. Nicméně, šel jsem se podívat na Aikido a okamžitě jsem začal navštěvovat dódžo. Řekli mi, abych se šel podívat, ale já jsem se už nikdy nevrátil. (Smích)
Pan Nakajima se nepřidal. Říkal, že chce dělat trochu více karate. Po jednom roce přišel cvičit aikido. Dělal karate a dosáhl 6. Danu. Pokračoval v aikido, dokud nedosáhl 2. Danu. Řekl mi, že jeho pohled na karate, jako budó, se změnil. Takže jsem si myslel, že pokud budu používat toto kokyu, mohl bych se vrátit zpět k judo.
Pan Tohei odešel na Havaj v roce 1953. Když se vrátil, přivezl si kožený kabát, jaký v té době nebylo možné v Japonsku sehnat. Měl třásně, jako v západních filmech. Měl kožený plášť, ačkoli bylo nemožné sehnat kožené boty… Opravdu jsem si myslel, že je to okouzlující. Potom ho někdo zručně ukradl. Stalo se to, když jsem byl na tréninku.Viděl jsem, jak všichni uchideshi museli sedět v seiza a pan Tohei na ně něco křičel. Uslyšel jsem, že kabát Tohei Senseie byl ukraden. V té době pan Noguchi, pan Genta Okumura a pan Sunadomari, byli jedni z uchideshi. O-Sensei se objevil a zeptal se co se děje. Když mu pan Sunadomari vysvětlil, co se stalo, O-Sensei odpověděl: „Tak ukradli, že?“ (Smích) Potom vešel do dódžo. Tohei Sensei také sedl do seiza, protože O-Sensei vešel. O-Sensei začal chodit kolem nich. Všichni jsme se obávali, co řekne. To co řekl, bylo: „Je to vaše vina, Tohei.“ A zmizel. Všichni byli uvolněni a trénink začal. (Smích) Po cvičení, když jsem šel domů, jsem narazil na O-Senseie, který šel na záchod. Šel jsem k němu a oslovil ho. Podivil se. Já jsem se zeptal: „Před několika minutami, když byl kabát Tohei Senseie ukraden, jste řekl, že je to jeho vina. Proč jste řekl tohle?“ Odpověděl: „Nerozumíte? Ti, kteří praktikují budó, by neměli mít ducha tohoto druhu (kokoro). Neměli by se chlubit věcmi, po kterých lidé touží. Můžete se chlubit věcmi, které dáváte, ale jinak ne. Chudák ten, kdo vzal kabát, protože ho chtěl. Tím se vlastně stal zlodějem. Je v pořádku, že byl kabát ukraden, ale vytvořil zloděje. Krádež je špatná, ale ten, jehož kabát byl ukraden, zhřešil jako první. Vytvořil přílišnost pro odkrytí slabiny (suki) v člověku. Jako budoka (ten, kdo praktikuje bojová umění), to udělal špatně.“ Byl jsem opravdu ohromen a učil jsem se hloubku Aikido. Abych řekl pravdu, byl dům Mifune Senseie v jeho nepřítomnosti dvakrát vyloupen. Tyto incidenty byly zveřejněny v měsíčníku, nazvaném „Judo“, vydávaném v Kodokanu. Mifune Sensei na otázku redaktora odpověděl: „Příště vyloupí dům v mojí přítomnosti. Chytnu ho, ať se stane cokoli. I kdybych byl zabit.“ Starý muž, téměř sedmdesát let starý, říkal, že ho chytí, i kdyby měl být zabit…Tenkrát ve mně reakce Mifune Senseie vyvolala opravdu velký dojem. Přesto, byl to velký rozdíl mezi slovy O-Senseie a Mifuneho Senseie. Jeden řekl, že by ho chytil, i kdyby měl být zabit a odvedl ho na policii. Ten druhý říká, že zloděj kradl, protože to chtěl a měl by si to nechat. A že chybu udělala osoba, která byla oloupena. Duchovně to byly dva různé světy. Cítil jsem, že ačkoli jeden z nich cvičil judo celý svůj život, dosáhl pouze této úrovně. Na druhou stranu, uvažoval jsem o tom, že hloubka Aikido, jakožto budó, je skvělá. Byl to tento incident, co způsobilo, že jsem přestal trénovat judo. O-Senseiův způsob myšlení se odrážel ve cvičení. Říkal: „Je špatné používat slova jako vítězství nebo prohra. V těchto kategoriích byste neměli uvažovat.“ Jeho slova byla báječná. Jak jde život dál, myslím, že je důležité vstřebat do sebe všechna jeho slova.
Říká se, že O-Sensei cvičil s mečem a tyčí, ale činil tak v procesu zrodu moderního aikido. Ačkoli ho napodobujeme, nebudeme schopni jít za hranice toho, co dělal. O-Sensei nám říkával: „Tento starý muž došel až sem. Měli byste mne překonat.“ Přesto, snažíme se ho napodobovat a dobrat se počátků. Za deset let snad budeme cvičit aikido tam, kde byl O-Sensei už před lety. Za patnáct let možná skončíme u ještě ranějšího data. To není správné. Říkal nám znova a znova, abychom zašli dále, než on. Lidé jako my nepochopili, co měl na mysli. Ale za několik let, až narazíme na stejnou překážku, si budeme moct pomyslet: „Jo, o tomhle mluvil.“ To, co děláme, vyplývá z O-Senseiových slov.
Když jste začal cvičit Aikido, žil O-Sensei v Tokiu?
Ne. Zřídkakdy přijížděl dolů z Iwamy. Bylo to asi po půl roce, kdy jsem poprvé uviděl jeho tvář. Do té doby jsem ho znal pouze z doslechu. Nebyly tam žádné jeho portréty, jako máme nyní. Znáte pana Otake, který nyní žije v prefektuře Iwate. Býval kapitánem klubu kendo na universitě Waseda. Několikrát se účastnil národního mistrovství v kendo a stal se známým, jako reprezentant prefektury Tohoko. Byl to on, kdo mi řekl: „Takhle! Přesně takhle vypadá.“, zatímco ukazoval na kresbu draka s planoucíma očima, která visela v altánku. Pomyslel jsem si: „Ty, jo, opravdu takhle vypadá!“ (Smích) Když se smál, jeho oči zmizely. Ale, když jste se na něj upřeně zadívali, dojem byl opravdu silný. Když se na sekundu na něco zahleděl, jeho obličej zmizel do jeho očí. (Smích) O-Sensei nám vyprávěl příběh. Opravdu jsme se usmívali. Povětšinou lidé O-Senseie nechápali …. Kdykoli jsem měl otázku, přistoupil jsem k O-Senseiovi a zeptal se: „Sensei, v tom, co jste řekl před chviličkou, bylo něco, čemu jsem nerozuměl.“ Sensei odvětil: „Oh, dobře, že jste to zmínil.“ O-Sensei mi často kreslil kruh, trojúhelník a čtverec a říkával: „Mějte to u sebe a přineste mi to, až to budu potřebovat.“
Jednoho dne, když přišel host, se stalo, že vysvětloval kresbu a já byl požádán, abych mu ji dal. Ale když jsem se podíval na tehdejšího Doshu, udělal zamítavý posunek. Myslím, že to bylo proto, že jak by jednou O-Sensei začal mluvit o kresbě, rozhovor by se protáhla a hostu by bylo nepříjemné, kdyby přestal rozumět. Byl jsem v nesnázích. Jeden mi řekl, abych to přinesl a druhý naopak … Tak jsem jim to nakreslil sám. O- Sensei se zeptal: „Co se děje?“ Takže mi nezbylo nic jiného, než mu to dát. Pokud se kresba někam dostala, vždy zmizela! (Smích) Potom říkal: „Oh, je pryč!“ a přiměl někoho, aby ji nakreslil znovu.
Týden před tím, než šel do nemocnice, jsme se s ním byli vyfotografovat. Řekl jsem mu: „Sensei, pojďme se vyfotit.“ Řekl mi, abych mu přinesl jeho montsuki (kimono, nesoucí rodinný erb). Řekl mi: „Moje fotografie přetrvá. Co mám na sobě, není podstatné.“ Šel jsem za manželkou tehdejšího Doshu a požádal jsem o montsuki s vysvětlením, že jdeme udělat snímky O-Senseie. Dozajista si hodně stěžovala. (Smích) Bylo velmi těžké ho přimět, aby si montsuki oblékl. Nicméně, nakonec jsme ho oblékli. Byl tam nápis „Škola Aikido“ a myslím si, že chtěl, abychom se vyfotografovali před tímto nápisem. Velice na něj kladl důraz. Tak jsme se tam vyfotili. Byl únor 1969. Týden nato odešel do nemocnice. Byl to jeho poslední snímek. O-Sensei odešel 26. dubna. Telefonovali mi ráno a rychle jsem jel k jeho lůžku. Byl jsem první, kdo přijel. Potom přišli pan Okamura, pan Yamaguchi a pan Tada. Jeho tvář byla opravdu krásná jako [Noh mask] na starém muži. Když někdo zemře na rakovinu, zůstává obvykle v tváři mnoho strádání a bolesti. Ale ne v případě O-Senseie. Měl božsky krásnou tvář.
(Celý článek je k dispozici pro předplatitele.)
Aiki News č. 60 (květen 1984)
Následující rozhovor je druhou a poslední částí rozhovoru s Shoji Nishio Senseiem, dobře známým senseiem, držícím 8. Dan, vyučujícím v oblasti Tokia. Rozhovor byl pořízen 22. května 1983 v Tokiu.
Jaká je role současného Hombu Dojo?
Pan Ito: Jejich povinností je řádně zhodnocovat a vést organizaci.
Nisho Sensei: Také si to myslím. Dnes jsou pobočky po celém Japonsku. Ale ty nefungují jako pobočky. Jsou pobočkami podle jména, ale ne ve skutečnosti. Pro budoucí rozvoj Aikido potřebujeme sílu odstranit reptaly. Nemůžeme usnout na vavřínech. Někteří lidé mohou říci, že výrazem Aikido je myšlenka odpuštění, ale nemyslím si, že s tímto pocitem můžeme vést organizaci. Pokud budeme myslet na budoucnost, měli bychom se sjednotit. Ale pokud někdo změní názor, měli bychom mu odpustit. To je způsob myšlení Aikido. Neměl by být permanentní exil. Pokud někdo změní názor, měli bychom mu odpustit. Ústřední bod Aikido je odpuštění. Měli bychom ho pochválit za jeho čin. Během každodenního cvičení lidé, kteří nevědí jak a kdy vytasit meč nebo zasunout meč zpět, nedokážou mečem máchnout. Výsledkem je, že všude způsobí škodu. Zasunutí meče zpět bez toho, aniž bychom někomu ublížili, je budoucností Aikido. Měli bychom se učit správný způsob ovládání meče. Musíte být schopni vyjádřit lidskost prostřednictvím jednotlivé techniky. Ti, kdo pouze umí provést ikkyo, nikyo a sankyo, nejsou ti správní. Měli bychom být schopni vyjádřit lidskost prostřednictvím svého těla.
Například, rozsah gokyu (5. Kyu – pozn. Překl.) zahrnuje znalosti o tom, jak se správně hýbat. Měli bychom se začít učit, jak správně sedět, vstávat a kráčet. Správné chování je opravdu těžké. Svět budó v tomto bodě kompletně tápe. Cokoliv se dělá, je neefektivní. Pouze aplikují postoj. Musíme to začít opravovat. Učíme to prostřednictvím meče. Způsob chůze mnoha lidí je neúsporný. Jestliže je asi pět centimetrů rozdíl v jednom kroku, bude to hodně velký rozdíl, pokud uděláte stovky a tisíce kroků. Jiná věc je použití síly, které není třeba. Aby pochopili tuto myšlenku, učím studenty používat meč.
Loni došlo k podstatnému posunu. Yamaguchi Sensei přišel s myšlenkou, abychom pořádali seminář na výměnu technik. Pokud by byly velké rozdíly v počtech skupin, požádal jsem ho, aby vzal pět nebo šest z jeho žáků nebo instruktorů. Nicméně nepřišli. Nic to neobnášelo. Opravdu jsem se na to těšil. Chtěl jsem s nimi prozkoumat správnou cestu budó. Pokud přijdou 6. 7. a 8. Dany z Hombu Dojo, budeme s nimi trénovat. Kdokoli přijde odkudkoli ze světa, budeme s ním trénovat. Protože bohužel nepřišli, nestalo se to realitou. Někdy bych rád tento typ tréninku uskutečnil.
Jak by měli začátečníci cvičit útoky?
V Aikido nejsou žádné preventivní údery. Ale při tréninku budó jsou správné shomen uchi a tsuki základem. Ve svém dojo učím, jak provést úchop, jak stát, jak máchnou mečem, tsuki, přirozený postoj (hanmen) a yokomen. Správný úchop, správné máchnutí a správný útok se okamžitě transformují na atemi. Důvod, proč nechávám studenty používat meč, je, nechat je, aby tyto pohyby rozeznali. V budó jste v oslabení a váš protivník je v přesile. Váš protivník je silnější než vy. To je velmi důležité. Techniky jsou pro volnější ovládání silnějších osob. Vaše síla by se neměla zmenšit ani o trochu. Skrze své tělo musíte vyzařovat stoprocentní sílu.
Co je důležitého na rozcvičce před tréninkem?
I při rozcvičce byste měli vyzařovat svoji sílu. Když se rozcvičujeme, máváme rukama okolo. Ale v budó jsou v těchto pohybech vítězství nebo porážka.
Na tyto pohyby musíte dávat velký pozor. Rozcvička se v každém dojo liší. Ve svém dojo vysvětluji každý pohyb ve smyslu budó a nechám studenty cvičit. Můžeme opakovaně použít jakoukoli formu jako tsuki, kopy, meč a jo. A protože studenti mají tyto zbraně, vysvětlujeme si pravidla meče, pravidla jo a jak tyto zbraně uchopit.
Obvykle svým studentům říkám, aby se zlepšili osvojením si základů judo, karate a kendo. Kritizováním těchto bojových umění se nikam nedostaneme. Ti, kteří říkají, že jsou zbytečné, jsou sami zbyteční. Můžete se dál zlepšovat tím, že je budete brát jako báječná bojová umění. Aniž bychom se omezovali pouze na Aikido, měli bychom učit lidi, kteří dělají judo, kendo a karate, pravý obsah japonského budó. „V tom, co se učíme ve vašich bojových uměních, jsou pozitivní aspekty.“ Naopak, měli bychom i je učit báječné stránky judo kendo a karate. Myslím, že tohle je povinností lidí, kteří cvičí Aikido. Jsou různé druhy lidí, kteří přicházejí do mého dojo. Když jedu někam ven, přicházejí lidé, kteří dělají karate a kendo. Například, atemi slouží na zastavení úmyslu protivníka hned v počátku a jeho kontrole bez toho, abychom jej ohrozili. Tohle by atemi mělo být. Myslím si, že tohle je nový způsob karate. Karate, kde udeříte protivníka plnou silou, není dobré. Myslím, že povinností nás, aikidistů, je učit lidi, dělající karate, pravému budó. Nikdy jsem se neomezoval na několik oponentů, ale vždy jsem věnoval pozornost judo, kendo a karate. Měli bychom je udit hlubší judo, karate a kendo.
To je jedním z našich úkolů. Skončili jsme, pokud budeme dělat pouze „aiki tanec“.
V Aikido znamená jeden krok přijetí protivníkova útoku. Neměl by to být krok, který ignoruje lidi. Přál bych si, aby to lidi poznali, pomáhali si a navzájem se doplňovali. Náš „jeden krok“ znamená „irimi“, což má veliký obsah. Je to vedení partnera. Měli bychom čelit partnerovi. Když se odvrátíte vy, měl by se odvrátit i on. Můžeme vyjádřit lidskost prostřednictvím úderů, kopů a používat meč a jo v Aikido, coby v budó. V mém případě, mám svůj vlastní názor a vyjadřuji jej. Mohu jej znovu použít v jednoduše pochopitelné formě. Doposud lidé pouze napodobovali. Pokud přijmou nové způsoby, nezlepší se. Postaru znamená neúčinný. Pokud takto cvičíte, nebude to fungovat.
Ve smyslu Aikido byl Miamoto Musashi ten největší zbabělec. Nikdo nebyl zbabělejší, než on. Byl k politování. V japonském světě budó říkají, že nikdo nebyl větší než Musashi. Ale já říkám lidem, cvičícím iai a kendo bez milosti, že Musashi byl zbabělec po celý svůj život. Byl divoké zvíře, které se bojí šelestu stromů a rostlin a zvuku větru. Nikdy neměl manželku, nikdy se nekoupal a zemřel v jeskyni. Dokonce, i když jsem četl Knihu pěti kruhů (Musashiho pojetí šermu), nijak to na mne nezapůsobilo. Nezahrnuje lidské pocity. Celý život žil ve strachu a napětí. Je jedno, na koho narazíte. Pokud jste ten, kdo dokáže říct: „Ahoj, jak se máš?“ Je to skvělé, že? Naopak, pokud se rozzlobíte a řeknete: „Ty parchante!“, nejste lidská bytost, ale divoké zvíře. To je to, co říkám. Musashi byl nejspodnější forma lidského bytí.ší forma lidského bytí. Bez milosti říkám, že byste si ho neměli nikdy oblíbit. Hodně přemýšlím o lidskosti.
Uvažoval jste o tom, že napíšete knihu?
Vždy cvičím a ptám se. Takže nemohu dospět k absolutnímu názoru. Pokud napíšete knihu a potom zemřete, aniž byste s ní byli spokojeni, kdo ji za vás přepíše? Vezměte si příklad z knih Saito Senseie. Tehdy byly jeho techniky nejlepší, ale nyní v nich jsou některé aspekty, které nevyhovují. Především v technickém smyslu. Stále to musíte přepisovat. Dokonce i v případě osoby na takto vysoké úrovni. Aikido je o tom, cítit vašeho protivníka ještě před tím, než se ho dotknete. Tím, že se s ním srazíte, ho neucítíte. Nikdy byste ho neměli zasáhnout. Měli byste ho vést bez zasažení. To je naše cesta. Většina lidí tomu nerozumí.
Aiki je báječné. Cvičíme jej, protože jsme se zamilovali do něčeho, co jiná bojová umění nenabízejí. O-Sensei řekl toto: „Jeden krok znamená riskovat ztrátu kontaktu (danzetsu). Aikido je obsaženo v „půlkroku“. To je provádějící princip. S „půlkrokem“ spojoval O-Sensei „kontakt“. Když uděláte krok, způsobí to přerušení kontaktu. Způsob, jak O-Sensei vyjádřil myšlenku, je trochu zvláštní. Hodně těžko jsem chápal, co tím myslel. Měl říci: „Jeden krok způsobuje ztrátu kontaktu, měli byste udělat půlkrok. Tam by měl kontakt být.“ Sanai Hashimoto a Choei Takano (dřívější japonští propagátoři holandského lékařství, pronásledovaní vládou) měli dobrou myšlenku v pozdním období Edo, ale oba byli zabiti. To proto, že udělali „krok“. Pokud by bývali udělali „půlkrok“, tak by zabiti nemuseli být. „Pokud jdete do extrémů, vyčerpáte se“ , říkal vždy O-Sensei spolu s tím, že ti co vedou by měli začít udržováním kontaktu.
Když držitelé 5. a 6. Danu učí začátečníky, neměli by nad ně vyčuhovat. Místo toho by se měli snížit na jejich úroveň a pomoci jim. Je těžké stoupat z nižší úrovně na vyšší, ale jednoduché sestoupit z vyšší na nižší. Tento druh uvažování je nezbytný v současné společnosti. Nikdo vás nebude následovat, pokud použijete formu „ztráty kontaktu“. Pokud si pouze stěžujete a dáváte příkazy z vyšší pozice, nikdo pro vás nepohne ani prstem. Ale pokud k nim přijdete a řeknete: „Pojďme to udělat!“ Budou pro vás lidé pracovat. Způsob vedení v Aikido existuje i v reálné společnosti.
Pokud někomu něco řeknete, je důležité toho tolik nenamluvit. Co je důležité, aby vás ten druhý pochopil. Pokud vás pochopit nemůže, je lepší neříkat nic. A ještě méně, pokud směrem k vám pociťuje váš partner silně negativní reakce. V dnešním byrokratickém světě získá omluvu ten, kdo řekne: „Já jsem to povídal.“ To je kontraproduktivní. To co mají vládní činitelé a lidé na vedoucích pozicích je autorita a „ken“ (pěst) je „kenryoku“. A „ken“ (meč), který zvedáme, je také „kenryoku“. Nicméně náš „ken“ není na sekání lidí. Je na ponechání lidí naživu. Je to přání štěstí. Vytváří štěstí. Účelem meče je prosekat si cestu houštím. Ve starém Japonsku byl meč to samé. Povinností Aikido je přetransformovat meč do jeho správné formy. Účelem meče v Aikido je prosekávat cestu pro lidi, nikoli lidi sekat. To je to, co je báječné. O-Sensei říkal to samé.
V Aikido nezaujímáme postoje. O-Sensei říkal: „Je špatné zaujímat postoj. Zaujmutí postoje přináší boj. Pokud nezaujmete postoj, není ani vítězství ani porážky. Vždy zvítězíte vy. V Aikido zvítězíte od počátku.“ Obvykle, pokud váš protivník zaujme postoj a vy neuděláte nic, cítíte se stísněně. Nicméně pokud stojíte přirozeně, můžete okamžitě vstoupit, jakmile se protivník pohne. Pokud se váš protivník pohne, zvítězili jste. Pokud stojíte přirozeně, je meč uvnitř vás. Jinými slovy, uvnitř sebe máte meč a nic jiného vaše tělo neovládá. Je to přirozené. Protože vy jste uvnitř meče, neexistuje způsob, aby vás protivník zasáhl. Pokud se pohne, vy se také pohnete. Takže jste zvítězili. Pokud zaujmete postoj, prohráli jste. Pokud zaujmete postoj a budete na rozpacích, jak se pohnout, způsobí to konflikt. O-Senseiovo Aikido je skvělý způsob žití a forma, jak to vyjádřit. Tyto myšlenky aplikuji při svém tréninku. Jsou skvělé a mohou být použity proti jakémukoli protivníkovi. Lidské bytosti by neměly bojovat. Namísto toho by se měly mít rády, pomáhat si a doplňovat se. Tím vytvářejí lidský svět. Každého, kdo rozumí tomuto duchu, uznávám. Co tedy Aikido hledá? Není to vůbec povrchní. Ještě jsme tohoto ideálu nedosáhli. Zlepšujeme se pomalu, bez nedočkavosti. Myslím si, že cvičení znamená komunikaci.
Způsob života, který jsem se naučil od O-Senseie, není záležitostí síly nebo slabosti. Jak jsem již říkal, cítil jsem veliký rozdíl v postoji dvou učitelů ke krádeži. Základní principy japonských bojových umění jsou odlišné od ducha současných sportů nebo od ducha západních rytířů. Právě duch západních rytířů dal vzniknout současným sportům. Bojují sami pro sebe a svoji slávu a obětují pro to cokoliv. Ale tohle není duch japonského budó. Ti bojovali za vlast, její lid a ne pro sebe a svoji slávu. V duchu japonského budó bojuje jedinec spolu se svojí rodinou za společnost a lidi. S tímto duchem v mysli zabráníme konfliktu. Pokud budete bojovat za sebe, nikdy to neskončí. Jestliže se lidé, kteří říkají: „Mohu zemřít, abych uchránil před smrtí ostatní.“, dají dohromady, konflikty nevzniknou. To je to, co duch Aikido hledá. Je velký rozdíl mezi duchem japonského bushido (válečníka) a duchem budó. Neměli bychom vytvářet vítěze a poražené. Pokud máme vítěze a poražené, máme konflikt. Jestliže to zmizí, budeme mít ve světě mír. Pravé Aikido nepotřebuje slovo „prohrát“. To je to, co si myslím. Když O-Sensei říkal: „To není Aikido, pokud tam je vítězství a porážka….“ Myslel jsem si, že bez vítězství a porážky nemůže svět budó existovat. Ale je lehké to pochopit, když o tom uvažuji nyní. Vítězství a prohra znamenají konflikt. To měl na mysli. Jeho způsob myšlení předešel dobu. Takové věci říkal již ve své době.
Rád bych vyjádřil O-Senseiův způsob nově. O-Sensei říkal, že je zločin složit protivníka nebo ho, byť jenom trochu, zranit. Říkám studentům, že pokud musí zasáhnout protivníka, aby provedli techniku, když jsou drženi za ruce, neměli by tuto techniku dělat. Jestliže musíte použít atemi a vstupujete úderem, neměli byste příslušnou techniku dělat. Aikido to nepotřebuje. Nikdy nezasahujeme protivníka, když cvičíme kaitennage, například na počátku cvičení.
Děkuji vám, že jste si ve svém plném kalendáři našel čas nám věnovat tento velmi zajímavý rozhovor.
(Přeložili Stanley Pranin a Ikuko Kimura)
